Dědek a babka

Ve stínu chodeb tiše stojím,

drobná a pevná v každém gestu.

Se tvojí dálkou se teď pojím,

k tobě si stále hledám cestu.

Nepláčou oči, ohněm planou,

jak horké jehly pálí v duši.

Stíny, co mezi námi vstanou,

žár mého srdce v tichu zruší.

Nepustím tě, i když to bolí,

spalující je moje síla.

Láska je ohněm v solném poli,

v němž se má duše s tvojí slila.

Voníš mi deštěm, cizí ženou, 

v tvých očích bouře doznívá.

Mám duši hněvem rozbouřenou,

však tvoje síla mě dál vzývá.

Roztržen kabát, hřích v tvé tváři,

bereš si všechno bez ptaní.

V mém nitru tichý plamen září,

ten, který nikdo nezahání.

Jsi zklamáním i věčnou touhou,

spaluješ všechno, co jsi vzal.

Však nepustím tě cestou dlouhou,

můj vnitřní žár tě spoutal dál.

Z tvé kůže cítím cizí vinu,

ten sladký hřích, co dům náš haní.

Já nezmizím ti v tvém stínu,

i když mě tvoje zrada zraní.

Vzduch ztěžkl tím, co oba víme,

tvůj úsměv mrazem na rtech ztuh'.

V tichosti spolu dál se chvíme,

v mém srdci hoří věčný kruh.

Jsem pevná, v očích jehly pálí,

můj vnitřní žár tě nepustí.

Má duše v ohni k tobě vzplála,

jsi můj – i v moři úzkosti.

Ukážu k lázni, jdi se teď smýt,

v měděném hrnci už vře dravý proud.

Chci z tebe hříchy i špínu teď vymýt,

z té cizí vůně tě vyvléknout.

Pohyby jisté, rituál dlaní,

čistím tvé tělo i tvé lži.

To, co nás pálí, co nás oba zraní,

v horké se páře teď rozmlží.

V nitru mi sálá víc než ta voda,

nepustím tě, jsi stále můj.

Láska je pouto, ne svoboda,

v mém žáru dál pevně stůj.

Těžce si sedáš, svaly se pnou,

v jizvách tvých čtu každý dávný hřích.

Cítíš se šelmou, však spoutanou,

v náruči vod, co jsou v rukách mých.

Je to tvůj trest i tvá záchrana,

neunikneš mému pohledu.

Voda je horká a vybraná, z

bavit tě špíny teď dovedu.

V nitru mi hoří víc, nežli víš,

vášeň, co hory by bořila.

Jen v mojí moci se zachráníš,

já jsem tě pro sebe stvořila.

Pára se zvedá a zrcadlo mlží,

do vany vařící vodu teď liji.

Všechno, co bolí, mé nitro drží,

v téhleté chvíli jen pro tebe žiji.

Sykneš, když horko tvou kůži teď pálí,

smýváš ten nános a cizí dech.

Všechno, co jiní nám z lásky dál brali,

utonulo v horku a vlhkých zdech.

V mém srdci sálá víc než ta voda,

spaluji zklamání, tvůj tichý pád.

Láska je osud, ne svoboda,

nepustím tě – budu tě navěky hřát.

Pach dehtu s párou teď ovládl vzduch,

černé je mýdlo a v něm tvoje vina.

V tom hustém dýmu se uzavřel kruh,

smývá se z tebe ta cizí a jiná.

Režná je žínka, ta na kost tě sedře,

vyrve ti z kůže ten ukradený hřích.

Mé srdce v žáru se o tebe opře,

všechno to cizí se rozplyne v nich.

V mém nitru vášeň jak láva teď teče,

nepustím tě, jsi v mých dlaních jen můj.

Láska je ostří a pálivé křeče,

v mém ohni očištěn navěky stůj.

Drhnu tě silou a drsnou svou dlaní,

žádná v tom něha, jen očistný žár.

Kůže ti rudne v tom mém bičování,

přijímáš pokání, osudu dar.

Zatínáš zuby, rty do linky stačil,

přijímáš bolest, co kosti ti rve.

Všechno, čím jinde jsi život svůj mračil,

smývám teď z tebe do duše tvé.

V mém nitru vášeň se s věrností kloubí,

nepustím tě, dokud nejsi jen můj.

Z hloubi mé duše, z té nejčistší hloubi,

v plameni mém teď očištěn stůj.

Šedivá pěna tvou vinu teď nese,

cizí ty vzpomínky spláchne náš žár.

Moje se nitro v té čistotě třese,

láska je oběť i vítězný dar.

Borová vůně tvé vědomí křísí,

vracíš se k sobě a vracíš se k nám.

Vteřiny ticha se v pramenech mísí,

vnitřní svůj oheň ti do dlaní dám.

Nepustím tě, i když srdce mě bolí,

vášeň je síla, co nezná svůj stín.

Láska je vítěz na bitevním poli,

jsi zase čistý a bez cizích vin.

Podávám ručník, bouře už ztichla,

v očích se setkal náš společný svět.

Vítězná síla mi do nitra vnikla,

nehledám viny a nehledám vět.

Neřeknu slovo, ten klid ve mně pálí,

stojím tu hrdá a tvůj hřích je pryč.

Hradby mé lásky nás před světem halí,

v mých dlaních zůstává od tebe klíč.

Borová vůně je jedinou pravdou,

nepustím tě, v mém ohni jsi skryt.

Vášní svou bráním, ať sliby neuvadnou,

v čistotě domova budeme žít.